Z knihy Další příběhy pro uzdravení duše , vydalo Karmelitánské nakladatelství
Kdysi probíhala v jedné vsi slavnost. Všichni obyvatelé odložili práci a každodenní starosti a shromáždili se na hlavním náměstí, kde stály atrakce a stánky se vším možným, co si jen lze představit.
Z těchto lidových veselic měly největší radost děti. Přijel cirkus s klauny a provazochodci, cvičenými zvířaty a krotiteli, kteří je dokázali přimět ke skokům a přemetům. Všemožní prodavači nabízeli dětem pamlsky a hračky, aby utratily peníze, které dostaly od rodičů a kmotrů.
Byl tu také prodavač balonků všech druhů a barev. Balonky byly různé, ale každý z nich představoval nějaké známé či zvláštní zvíře. Velké, malé, neobvyklé – všechny balonky byly originální a žádný se druhému nepodobal. Přesto se na ně jen málo lidí přišlo podívat, a ještě méně lidí si nějaký balonek koupilo.
Prodavač balonků byl však vynikající obchodník. A tak v okamžiku, kdy se všichni bavili a zvědavě po všem pokukovali, udělal něco neobvyklého. Uchopil jeden z nejlepších balonků a pustil jej. Protože byl naplněn lehkým plynem, začal rychle stoupat a zanedlouho se ocitl nad náměstím. Obloha byla jasná a zářící ranní slunce osvěcovalo balonek, který stoupal stále výše, hnán na západ mírným ranním vánkem. První dítě, které jej spatřilo, na něj ukázalo prstem a vykřiklo:
„Podívej, mami, balonek!“
Okamžitě se přidaly další děti. Mezitím však prodavač vypustil další balonek jiné barvy a mnohem větší. Lidé nevěnovali pozornost ničemu jinému než tomu prostému a velkolepému představení, kdy jeden balonek stoupal za druhým vzhůru k nebi.
Na závěr prodavač vypustil další dva balonky těch nejkrásnějších barev, které k sobě byly přivázané. Ihned ho obklopila skupina dětí, které se hlasitě překřikovaly a dožadovaly se na svých rodičích balonků vznášejících se k nebi. Přestože vypustil zdarma některé velmi krásné balonky, lidé stáli i o ty zbývající, a těch bylo mnoho. Prodavač měl totiž skutečně balonky všech druhů, velikostí a barev. Za chvíli se kolem procházely houfy dětí s balonky. Jedno z nich napodobilo to, co vidělo a pustilo balonek na svobodu.
Nedaleko stálo černé dítě, které smutně a se slzami v očích všechno pozorovalo. Zdálo se, jako by se ho zmocnila hluboká úzkost. Prodavač, který byl dobrý člověk, si chlapce všiml, zavolal na něj a nabídl mu balonek. Chlapec zavrtěl hlavou a odmítl balonek přijmout.
„Daruji ti ho, chlapče,“ řekl muž laskavě a naléhal, aby si balonek vzal.
Ale černý chlapec s krátkými kadeřavými vlasy a smutnýma očima znovu gestem nabídku odmítl. Muž se chlapce překvapeně zeptal, co jej rozesmutnilo. A černoušek odpověděl formou otázky:
„Pane, jestliže vypustíte tamten černý balonek, vystoupí stejně vysoko jako ostatní barevné balonky?“
Prodavač všechno rázem pochopil. Uchopil černý balonek, který si dosud nikdo nekoupil, odvázal ho a dal jej chlapci. Řekl:
„Vyzkoušej to sám. Vypusť ho a uvidíš, že tvůj balonek vystoupá stejně jako ostatní.“
Chlapec s úzkostí a zároveň s nadějí vypustil balonek, který dostal. Jeho radost byla nezměrná, když viděl, že jeho balonek hbitě stoupá stejně jako ostatní balonky; začal tančit, tleskat a smát se z čisté radosti a štěstí.
Prodavač se mu podíval do očí, pohladil ho po kadeřavých vlasech a řekl:
„Podívej, chlapče, balonek stoupá vzhůru ne díky barvě nebo tomu, jak vypadá, ale díky tomu, co má uvnitř.“
Legenda vypráví, že v malé vzdálené zemi museli jednoho dne zvolit nového prezidenta. A jako v podobných situacích tak i v této požádala Rada moudrých každou ves, aby navrhla svého kandidáta.
Obyvatelé malé vesnice v nejvýchodnějším koutě země navrhli na post prezidenta Aldaiu, majitelku obchodu s látkami. Všichni jí důvěřovali pro její dobrý úsudek, schopnost naslouchat a čestnému jednání.
Zvolení kandidáti se měli shromáždit v paláci a vyslechnout z úst Rady moudrých požadavky ke splnění dané zkoušky.
Když nadešel den odjezdu, vydala se Aldaia na cestu do hlavního města. Po tři dny se setkávala s mladými lidmi z nejrůznějších míst země. Členové Rady moudrých kandidáty přijali a jako je to zvykem při každé volbě prezidenta, seznámili je s důležitou zkouškou. Úkol se zdál tentokrát jednoduchý. Každému kandidátovi předají pytel se semínky myšlenek. Ty po návratu domů zasadí ve svých rodných vsích. Téměř celý rok budou pečovat o vzrůstající rostlinu a po uplynutí deseti měsíců se znovu sejdou v paláci. Komu se podaří vypěstovat nejkrásnější rostlinu, ten se stane novým prezidentem.
Aldaia zasadila velmi opatrně semínka myšlenek. Rostlinu nazvala violkou trojbarevnou, jménem, které ji naučil její dědeček. Vybrala pro ni půdu bohatou na živiny, a jelikož věděla, že rostlina potřebuje vlhkou půdu bez usazené vody, zalévala ji každý den jen potřebným množstvím dešťové vody. Také s rostlinou po mnoho hodin hovořila; avšak především jí naslouchala.
Dny ubíhaly, ale rostlina navzdory veškeré péči nerašila ze země. Aldaia věděla, že listy mají být prosté a zoubkované a musí se střídat; vnitřní že mají být srdčité a řapíkaté, zatímco ty vyšší zúžené s kratším řapíkem. Nic z toho však neviděla. Přes veškerou péči semínko ne a ne vyrašit.
Pochybovala, zda je vhodné se vůbec znovu ukázat v paláci, když v zadaném úkolu neuspěla. Přesto však vnímala, že je její povinností přijít, i kdyby to mělo být jen gesto vděčnosti projevené všem sousedům, kteří ji vybrali jako nejlepší kandidátku.
Přišel duben a s ním i slavnostní den, kdy kandidáti ukážou své myšlenky, které se jim podařilo vypěstovat. V paláci předvedli vybraní mladí lidé rostliny s překrásnými květy, s širokými hebkými okvětními lístky žluté barvy a příjemné vůně.
Členové Rady moudrých svolali kandidáty do velkého sálu a zahájili poslední ceremonii. Aldaia pozorovala myšlenky ostatních mladých mužů a žen a mlčela.
Podle legendy když ji míjel nejstarší člen Rady moudrých, podíval se jí do očí a nahlas pronesl:
„Už máme prezidentku. A vězte vy, které naše rozhodnutí překvapilo, že jsme vám téměř před rokem předali suchá semínka. V žádném případě nemohla vykvést. Někteří kandidáti se na dnešní ceremonii ani nedostavili a ti, kteří se dostavili, se nás všichni až na jednu osobu pokusili podvést, aby zakryli svůj neúspěch. Pouze jedna mladá žena měla odvahu přijít s prázdným květináčem a odhalit tak nejdůležitější vlastnost budoucího prezidenta – poctivost.“
Legenda vypráví, že jakmile se Aldaia ujala prezidentského úřadu, zavedla tuto tradici: obklopila se moudrými lidmi a udělala z nich své poradce, svěřila složité úkoly osobám, které měly odvahu a v minulosti se přiznaly k omylu, a zachovala pravidelnou čtvrteční audienci, při níž vyslechla nářky a starosti lidu.
Jeden venkovan měl starou mulu. V nestřeženém okamžiku spadla na statku do studny. Venkovan zaslechl řehtání zvířete a běžel se k studně podívat. Bylo mu líto, v jaké situaci se jeho věrný služebník ocitl, ale když si promyslel všechny možnosti, došel k závěru, že mulu není možné zachránit, a bude lepší ji ve studně nechat.
Muž svolal sousedy, vyprávěl jim, co se stalo, a aby ukončil utrpení zvířete, požádal je, aby mu pomohli zvíře pohřbít.
Muly se nejprve zmocnila hysterie. Ale jak jí venkované postupně házeli půdu na hřbet, dostala nápad. Usmyslila si, že každou lopatu, která na ni dopadne, setřese a vystoupí na ni.
Otřes se a jdi výš. Otřes se a jdi výš. Otřes se a jdi výš, opakovala si mula pro sebe.
Nevšímala si bolestivých úderů půdy a kamení dopadajících na její hřbet, ani situace, která jí působila soužení: přemohla paniku, vždy se otřásla a udělala krok vzhůru. Vrstva půdy pod kopyty se neustále zvyšovala. Překvapení muži pochopili její strategii, což je povzbudilo v práci. Pomalu dospěli do okamžiku, kdy unavená a utrápená mula ze studny vyskočila. Půda určená k zániku se změnila v prostředek záchrany, a to díky způsobu, jakým se k protivenství postavila.
„Jeden muž měl dva syny a mladší z nich…“ (Lk 15,11-32) začal brát drogy, stal se závislým a nakonec odešel z domova s tím, co mu nepatřilo: všechno utratil a onemocněl AIDS.
Sem tam se objevila myšlenka na návrat, ale zaplašil ji; někdy ze strachu, že nebude dobře přijat, jindy z pocitu neschopnosti vrátit se ke spořádanému životu: chyběla mu k tomu vůle.
Jednou, když se blížily Velikonoce, odvážil se napsat rodičům a sourozencům. Prosil je o prominutí a sdělil jim, že nemá odvahu se vrátit, přestože po tom celým svým zhýralým životem touží. „Jestliže jste ochotni mě přijmout,“ napsal, „přivažte ke stromu před domem podél trati bílý kapesník. Když uvidím bílý kapesník, vystoupím z vlaku. Pokud ne, přijmu vaše rozhodnutí a budu pokračovat v cestě.“
Ve vlaku si vybavoval tak dobře známý strom s kapesníkem uvázaným na konci větve, po níž v dětství tolikrát šplhal.
Zároveň si však představoval holý strom a kolem srdce pocítil chlad.
Když vlak pomalu míjel dům, spatřil starý strom v novém hávu: bělel se pod záplavou kapesníků, které rodina rozvěsila po větvích.
Jeden lovec cestoval po Africe a s sebou si vzal malého foxteriéra, aby se necítil sám. Jednou pejsek honil motýly a vzdálil se. Zabloudil a ocitl se v lese.
Vtom spatřil, jak proti němu běží ohromný pardál. Nebylo pochyb, že ho pardál sežere, a tak rychle přemítal, co dělat. Uviděl hromadu kostí z mrtvého zvířete a začal je okusovat. Když se už pardál chystal na něj zaútočit, pejsek řekl:
„Uáááá…! Ten pardál, kterého jsem zrovna snědl, byl vynikající!“
Jakmile to pejsek řekl, pardál náhle zabrzdil, otočil se, vyděšeně utekl a pomyslel si: „To zvláštní zvíře by mohlo sežrat i mě!“
Opice, která šplhala po nedalekém stromě a byla svědkem té události, běžela za pardálem, aby mu řekla, jak jej pejsek oklamal. Ten měl však dobrý sluch a slyšel, co opice pardálovi donesla a zaslechl také pardálovu rozzlobenou odpověď:
„Vlez si na má záda a toho zatraceného pejska najdeme. Uvidíme, kdo koho sežere!“
Společně za ním vyrazili. Když pejsek uviděl, že se pardál vrací s opicí na zádech, řekl si pro sebe: „Co mám teď udělat?“ Místo, aby začal utíkat, což by nejspíše byl jeho konec, posadil se k nim zády, jako by je neviděl. Když se na něj pardál chystal zaútočit, pejsek řekl:
„To je ale nestoudná opice! Už je to půl hodiny, co jsem ji poslal pro dalšího pardála a ještě se nevrátila!“
Jedna legenda vypráví, že Bůh stvořil Adama jednou, ale Evu čtyřikrát…
Na počátku Bůh stvořil Adama a nic lepšího už ho stvořit nenapadlo. Adam byl šťastný uprostřed zeleně, vody, stromů; šťastný, že byl stvořen a že se cítil svobodný.
Po několika měsících však Adama přemohl smutek. Cítil se smutný, protože nic z toho, co viděl a dělal, mu nepřinášelo uspokojení.
Bůh si všiml, že se Adam změnil a zeptal se ho:
„Adame, co tě tak znepokojuje? Chybí ti něco k úplnému štěstí?“
Adam odpověděl:
„Pane, jestli nežádám příliš, rád bych měl někoho, s kým bych mohl s radostí sdílet to, co vidím, cítím a miluji.“
Bůh jej uvedl do spánku, a když se Adam vzbudil, našel vedle sebe tu největší nádheru, jakou kdy viděl. Ale nemohl tomu uvěřit. Bůh se ho otázal, zda je spokojený, ale Adam neodpověděl. Byl ohromený. Žádal sice společnost, ale Bůh jeho očekávání předčil. Díval se na ni znovu a znovu, a když se na něj usmála, poskočil radostí.
Uběhlo šest měsíců. Adam byl opět smutný.
„Co se děje, Adame? Jsi zase nešťastný?“
Adam odpověděl, že nechce být nevděčný a žena že je okouzlující, ale byl by raději, kdyby si ji Bůh vzal. Řekl:
„Ona je krásná, půvabná a okouzlující, ale připravila mě o svobodu. Už nemůžu jít, kam se mi zachce, neustále mi odporuje, vyžaduje, abych se po příchodu domů umyl, dlouho se připravuje, když s ní chci jít na procházku, budí mě v nevhodnou hodinu, chce lásku, když nemám chuť, a když chci já, tak nechce ona. Bezdůvodně pláče, zlobí se a je tvrdohlavá.“
„Znamená to tedy, že už se ti nelíbí,“ řekl Bůh.
„Pane, líbí se mi, ale nestojí mi za to s ní žít. Odveď si ji. Chci zpátky svou svobodu.“
Bůh si ženu odvedl a za dva měsíce byl Adam opět smutný a Bohu přiznal:
„Neber to jako nevděk, ale jde o Evu. Požádal jsem tě, aby sis ji odvedl, ale stýská se mi po ní. Jsem svobodný, ale zdá se mi, že všude slyším její hlas, vidím její úsměv, cítím její pohlazení. Myslím, že nemá cenu být svobodný, když ji nemám po boku.“
A Bůh mu Evu vrátil.
Uplynuly dva roky a Adam se potřetí rozčílil a požádal Boha, aby si Evu odvedl. A Bůh si ji odvedl. Adama však znovu zachvátilo hluboké zoufalství.
Bůh mu tedy slíbil, že mu Evu vrátí, ale požadoval:
„Adame, ukončíme tuto dětskou hru. Buď přijmeš Evu s jejími nedostatky, neboť i ona musela vydržet mnoho tvých vrtochů, nebo zůstaneš sám v ráji s opicemi a orangutány. Dobře si to rozmysli, protože když ji odvedu, už ji nikdy nevrátím!“
Adam se poškrábal na hlavě, vyžádal si čas na rozmyšlenou a odebral se do jeskyně. „Žít s ní je peklo, ale zároveň prožívám příjemné okamžiky. Žít bez ní je také peklo a bez příjemných okamžiků. Je lepší žít s ní než bez ní.“
A zůstal s Evou. Vzniklo tak nerozlučitelné manželství.